Až ke mně promluvíš

úterý 13. prosinec 2016 12:13

Vstala jsem ve dvě hodiny ráno, abych stihla prázdnou ulici. Opřela se čelem o sklo. Dechem kreslila mapy. Čekala.

Mosazné kličky u oken. Tichouncí svědkové mé touhy. Zahlédnout něco. Světlo, zásvit, poletující paprsky. Bříška prstů bubnovala o parapet. Nemrkala jsem, abych nezmeškala. Kdo se taky vprostřed noci vzbudil netrpělivým očekáváním?

Nedávno jsem si povídala se starou paní. Její kůže byla měkká a povolená jako těsto, které dlouho hněteme. Vrásčité ruce vypadaly jako jezera se spoustou vlnek. Pihy se plavily přes klouby jako lodě. Otisky prstů záchranářské kruhy. Vyprávěla mi o tom, jak když byla čerstvě vdaná, vařila jednou manželovi krůtí maso na paprice. Neuměla to. Celé jídlo zkazila a její muž to vůbec nechtěl jíst. Ona pak seděla ve studené kuchyni a slzy jí kapaly do hrnce s nepovedenou omáčkou. Když o tom rozprávěla, hleděla kamsi do dálky a smála se tomu. Říkala: „Úplně se tam vidím, jak tam tak sedím.“ A dojatě nad tím kroutila hlavou. V ten moment se bavila sama se sebou – nyní již stará žena utěšovala tu kdysi mladou a vyplašenou dívenku, pro kterou v tom hrnci končil celý svět. Ty dvě spolu přede mnou rozmlouvaly a bylo v tom něco jedinečného. Přihlížela jsem výjimečnému rozhovoru a cítila, že jsem blízko něčemu důležitému. Spojce mezi dvěma světy. Mostu ke smíření. Mohla se ta dívka tenkrát taky podívat kamsi do ztracena, jako to udělala vráskatá babička nyní a představit si, že jí jednou bude přes osmdesát a bude s dojetím vzpomínat na svá trápení?

A já náhle stála vprostřed noci před oknem. Snový okamžik. Utvářela jsem vzpomínku, ke které se budu moci jednou vrátit. I já jednou zestárnu a budu promlouvat sama k sobě. I já se budu zpětně konejšit a smát se nad tím, co mi kdysi dělalo starosti. I já budu vzpomínat. Na chvíli jsem zatoužila přerušit kouzlo času a teď už jen čekat. Mnoho let. Než mi povadne kůže. Zestříbří vlasy. Budu usazená do křesla. Pohlížet kamsi do dálky. Jen já budu vědět, že se dívám do okna té, která se ve dvě ráno vzbudila, aby se přitiskla na sklo a vyhlížela do ulice, zda snad nezahlédne něco podivuhodného. V té chvíli mi opravdu něco proletí před očima. Snad něžná zář nebo rychlý záblesk. V tom okamžiku mi dojde, že to, co ta dívka nakonec spatří, bude jen ona sama. Stará a vyrovnaná. Až přejde všechny hory života. Zdolá průsmyky strachu. Vypořádá se s vlastní nevědomostí. A bude připravená dopsat poslední věty. 

Hana Pejřimovská

Hana Pejřimovská

Hana Pejřimovská

O tom, co vidím, cítím, vnímám.

Jsem snílek.

REPUTACE AUTORA:
9,97

Seznam rubrik

Tipy autora