Řev tichý kočky

sobota 3. prosinec 2016 14:18

Řvát. Chtělo se mi řvát. Jenže jsem s ním seděla u stolu. Dobrovolně. I když vlastně donucená. Jenže kým? Sama sebou, že jo. Pak – na ten oběd mě pozval. Jo. Asi bych měla dojíst a vypadnout. Nedělat scény. Nebejt drzá. Kašlat na to. Ať si každej dělá, co chce. Třeba ať se nechá pozvat na jídlo někym, koho vlastně ani moc nezná a ani znát nepotřebuje. Někym, kdo je jí vlastně trochu protivnej...

Hned mi objednal bezmasý jídlo, což mě naštvalo a schválně jsem řekla, hele, ale já chci kuře, jasný?! Zval mě, platil to za mě a já si ještě vybírám, jo vim, že jsem nevděčná, no a co? Možná jsem ani nepoděkovala. Tak hrozná jsem. A určitě jsem se ani neusmála. Prostě jsem byla od začátku naštvaná. Už po cestě se mě zeptal, tak co, jak se teď máš? Jak to jde? Neviděli jsme půl roku. A já na to, hele já nechci mluvit, sorry. A tak bylo ticho. Cejtila jsem se, jako kdyby byl můj nevlastní fotr, co si mě chce zavděčit. Nebo můj pravej fotr, co ublížil mámě a já sem pubertální dcera, která je naštvaná na celej svět. Bylo mi jedno, jak to vypadá. I když jedno bylo jistý - vypadalo to blbě. Kašlat na to.

Seděli jsme teda u stolu, já do sebe ládovala kuře, celý to jídlo ohavně pálilo, slzela jsem a zapíjela to kolou a on najednou povídá, jak nikdy nechtěl děti. „Tyvole, dyť máš dceru!“ vypálila jsem na něj. A on, že ale chtěl dělat v životě jiný věci a ne se starat o dítě, ale že se to prostě stalo. „Tak proč ste si nedávali pozor?“ už se mě zmocňoval vztek „No ženský dneska nechtěj brát antikoncepci..“ V tu chvíli se mi chtělo začít řvát. Jaký je to hovado, ať jde do háje, že jeho dceru přece znám, proč mi to vůbec říká, chudák holka, to jsi váženě takovej, myslela jsem, že jsi v pohodě, proč tu vůbec sedim, proč s tebou obědvám, proboha, ty jsi vůl...

Jenže. Já jsem neřekla nic. Dojedla jsem pomalu svoje kuře. Dopila kolu. Koukala se z okna a čekala, až dojí i on. Odnesli jsme tácy, vyšli z prázdný restaurace ven na vzduch. Šli potichu, nemluvili. U metra se rozloučili jakoby nic. A já spolkla svůj vztek spolu s pitomym kuřetem, v pitomý restauraci, jednoho pitomýho dne, na kterej radši nevzpomínat…

Ten den byl celej zahalenej do ohavnýho hávu zoufalství. A smrděl. Smrděl jako moje oblečení nasáklý mastnotou z jídla, ze kterýho se mi později udělalo blbě. To nestálo za to, to teda ne. Po cestě domů jsem uviděla starýho chlapa opřenýho o dveře dodávky, jak močí na chodník. Prořídlý šedivý vlasy se mu lepily na lebku. Díval se dolů na pramínek chcanek, kterej se tříštil o beton. Odražený kapky mu dopadaly na kalhoty. Z toho výjevu mi bylo zle. Doma jsem okamžitě zalezla pod deku a chtěla co nejrychlejc usnout.

Druhej den jsem se potřebovala dostat do knihovny a vrátit knížky. Nemohla jsem se k tomu dokopat. Ležela jsem v posteli, dívala se na zprávy, trvalo mi půl dne, než jsem se převlíkla z pyžama do tepláků a dalšího půl dne, než jsem sundala tepláky a oblíkla si kalhoty. Konečně stojim na zastávce schovaná v kabátu a huňatý šále. Nastupuju do tramvaje, sedám si. Proti mně míří nácek. V ruce zmuchlanou vlajku, ze který zahlídnu dvě slova: Proti islámu. Doprdele. Udělá se mi blbě. Sevře se mi žaludek a cejtim, že se každou chvíli pozvracim. Co to se mnou do háje je?! Jsem sama na sebe naštvaná. Přecitlivělá až na půdu. Chvíli uvažuju, jestli nemám vystoupit a nějak se neuklidnit, páč se mi furt zvedá kufr a nejsem si jistá z čeho. Z toho nácka? Možná, hnusnej je na to dost. Pak na to kašlu. Pojedu dál. Budu dělat jako že nic a přejde to.

Rozdejchám nevolnost a vystoupim na Staroměstský. Mířim do knihovny a málem do mě vrazí nějakej cvok, co zřejmě pospíchá natolik, že nestíhá sledovat dění před sebou. Jen tak tak se mu vyhnu a oklepu se. Dávej pozor, řeknu si v duchu, ale jsem příliš líná na to říct to nahlas. Ujdu pár kroků. Mračim se. A pak se dám do šílenýho smíchu. „Proč mě proboha všichni tak štvou? Nemůžou mi bejt jedno? Náckové, otcové, co nechtěj svý dcery, chlápci, co nevydržej domů a močej na ulici. Proč mě jejich chování tak vytáčí?“ Směju se nahlas, dívá se na mě kluk na druhý straně ulice, mám chuť na něj zakřičet: „Taky mě chceš štvát?“ Ale neudělám nic, jenom se dál řehtám, nikdo neví čemu, pak už to nevim ani já. Vejdu do knihovny, mířim k pultu, kde se vracej knihy, ostatní se na mě dívaj, najednou je mě plná chodba, mluvim si pro sebe, kroutim hlavou a dobře se u toho bavim. Nikdo si není jistej, jestli se snad přidrzle nevysmívám právě jemu. Možná jo, jděte do háje. Mám pocit převahy, a to mě dělá spokojenou. A je to tenhle škleb, kterej lidi nesnášej a je to přesně tenhle chechot, kterej mě vždycky přivede do problémů. A je to potlačenej řev tichý kočky, kterej uvnitř bobtná. Kterej nikdy pořádně nevypustim ven tak, jak by si zasloužil. Pokaždý nakonec zbyde jenom tenhle pitomej smích. Nepříjemnej, drzej, útočnej a hlavně všem nesrozumitelnej. A aspoň ten si prostě nedovedu odpustit.

Hana Pejřimovská

Hana Pejřimovská

Hana Pejřimovská

O tom, co vidím, cítím, vnímám.

Jsem snílek.

REPUTACE AUTORA:
9,97

Seznam rubrik

Tipy autora