Mít to pod kontrolou

čtvrtek 1. prosinec 2016 12:33

Chci to mít pod kontrolou. Vědět, na co se připravit. Vést spokojený, uspořádaný život. Žádné nepředvídatelné situace. Hezky pořádek.

Uklízím. Ráda drhnu vanu, luxuji, vytírám. Láska k uklízení ve mně vzplanula v okamžiku, kdy jsem se zhroutila z toho, že nemohu ovlivnit některé situace. Jisté katastrofy totiž nezatavíte, i kdybyste se na hlavu stavěli. Povodeň vám vyplaví dům, propukne válka nebo vám milého přejede tramvaj. Jsou věci, kterým stěží můžete zabránit. Tolik mě to trápilo, až jsem zjistila, že mě uklidňuje mýt nádobí. Prát. Skládat ručníky. Zkrátka věci, nad kterými mám vládu. O víkendu jsem tedy utřela prach, převlékla povlečení, vyprala koberečky. Poklidila jsem celý pokoj, zapálila svíčky, spokojeně se posadila do křesla a vydechla: „Je tu tak báječně čisto!“ Díky pořádku v pokoji mohu mít pořádek i v duši. Balada.

Pondělí ráno zvonek. Běžím v županu otevřít. „Jee, kominík!“ vypísknu jak desetileté dítko a pouštím ho dál. Má s sebou celou výpravu. „Jdeme vám zkontrolovat plyn,“ šveholí. „Jasně, pojďte dál!“ zvu je dovnitř a hledám knoflík, kterého bych se chytla. Zjistím, že župan ani pyžamo knoflíkem neoplývají, a tak, zatímco začnou zkoumat kotel v chodbě, zaběhnu do pokoje do skříně. „Máte tu někde karmu? Můžeme dál?“ ozve se jeden z nich. „Jasně, pojďte,“ odpovím a hned dodám: „Ale sundat boty, ať mi nepošlapete koberečky!“ První muž poslechne, poslušně se zuje a přejde do koupelny. Druhý se hrne za ním. Než stihnu cokoliv říct, už je tu. Naštěstí ale našlapuje na parkety mimo koberce. No dobře, říkám si. Stojím ale s rukama v bok a pozorně si je měřím, aby mi tu snad neudělali nepořádek. Najednou do pokoje vletí kominík. Je hbitý jako střela. Šlápne jednou botou na šedivý kobereček, druhou na růžový, oběma na předložku v koupelně a už balancuje na okraji vany. S otevřenou pusou na něj zírám. Jsem zděšená. Ostatní muži se mě stále na něco vyptávají, jak topíme, jak ohříváme vodu a tak dále. Já nepřestávám očima probodávat kominíka, jak se ve svých bagančatech promenáduje po okraji mé nebesky nablýskané vany jako akrobat v cirkuse. Sleduji šedivé šlápoty, které po něm zůstávají a nejsem schopna rozumné odpovědi. Teprve když konečně seskočí z vany, znovu pošlape všechny koberce a zmizí, se trochu vzpamatuji. „Klid, třeba aspoň budeš mít štěstí,“ utěšuji se.

Dobrá, úklid nemusí být jedinou cestou, jak dosáhnout kýženého stavu duše. Naštěstí tu ale máme jógu. Podívejme na ty pružné jogíny a jogínky, jak se jim po hodině cvičení rozlévá po tváři blažený úsměv. Neexistuje pochybnost o tom, že to je pro mě to pravé. Nevěřím, že by se po jedné lekci staly divy, stejně jako vás po jednom zázvorovém čaji nepřejde rýma. Přihlásím se tedy rovnou na tříhodinový workshop. Odebírám se do jógového studia a těším se, jak budu odcházet osvícená jako Buddha. Vše probíhá skvěle, z Psa hlavou dolů se přesouváme do Kobry, Kočky a Bojovníka, až si z názvů všech těch pozic začnu připadat jako postavička z manga komiksu. Uklidňující hlas lektorky, aromatické lampy, tichá hudba a přítmí navozují příjemnou atmosféru. Jen už by pomalu mohl být konec, přece jen mě začínají bolet nohy. Po třech hodinách uleháme do pozice Mrtvoly na závěrečnou meditaci. Cítím se uvolněně, tíživé myšlenky se rozpouštějí, mysl odplouvá, tělo těžkne…a najednou mě vzbudí moje vlastní zachrápání. Cuknu s sebou. Proboha, já vážně usnula! Otočím se doleva na ženu, co cvičila vedle, pobaveně se usmívá. Stejně tak paní vpravo. Nevinně úsměv opáčím, počkám na konec hodiny a pak se nenápadně a co nejrychleji vytratím. Protažená jako tětiva luku a rudá jako rak.

Nevadí, to se může stát každému. Jistě se příště vydržím soustředit lépe. Nebo se mi alespoň podaří nechrápat jako dřevorubec. Naštěstí jóga není jediný prostředek k tomu se vnitřně upokojit. Někdy úplně stačí se někomu vypovídat. Řekneme druhému, co nás trápí a uleví se nám. Hned je nám lépe, když víme, že je tu někdo, kdo nás poslouchá a rozumí nám. A tak jsem se jednou začala po cestě z hospody svěřovat milému, jak je život těžký a jak je všechno nespravedlivé. Témata mi vydržela až domů. Sedli jsme si vedle sebe na gauč, moje svěřování se změnilo v plamenné nadávání na to, jak to stojí všechno za houby, jak jsou všichni proti mně a jak bych měla okamžitě začít zbrojit. Dívala jsem se hrdě vpřed, představovala si sama sebe jak Johanku z Arku a pomalu zvedala zaťatou pěst. „Však já se nedám! Na mě si jen tak někdo nepřijde!“ pronášela jsem významným hlasem. Byla jsem ráda, že mě konečně někdo poslouchá a ani nedutá. „Jak je to najednou příjemné, mít s kým sdílet své starosti,“ pomyslela jsem si. Dokončila jsem svůj projev, natáhla se vyčerpaně pro sklenici vody a s úsměvem pohlédla na svého věrného posluchače. Spal. Vytřeštila jsem oči. Nevěřícně jsem na něj hleděla, jak hluboce oddychuje. Doslova mi vyrazil dech. Neměla jsem co dodat. Chvíli mi trvalo, než jsem se probrala. Pak jsem jen pokrčila rameny, opřela se mu o rameno a posléze šla spát taky. 

Naučila jsem se, že ať se budu snažit sebevíc, stejně se nemohu nikdy úplně připravit na to, co mě potká. Nikdy nemůžu nad vším převzít dokonalou kontrolu. Život je jako řeka a my jsme jen loďky, které po ní plují. Jednou je tok prudký a divoký, jindy klidný a vlnky nás mírumilovně houpají. Ať už si postavíme sebelepší plavidlo, může přijít bouře a spláchnout nás ke dnu. Ať se sebelépe připravíme na bouři, může nás najednou zaskočit něco úplně jiného, co bychom nikdy nečekali. Tak se tomu nebraňme. Nechme se překvapovat. A pokud to aspoň trochu jde, bavme se. 

Hana Pejřimovská

Hana Pejřimovská

Hana Pejřimovská

O tom, co vidím, cítím, vnímám.

Jsem snílek.

REPUTACE AUTORA:
9,97

Seznam rubrik

Tipy autora