Pomalu

pátek 12. únor 2016 21:11

H.P.

Procházka na hřbitov

Čas plyne svým pomalým tempem. Na zastávce postává hlouček lidí. Paprsky rozpíjejí barvu vlasů slečny přede mnou. Jako kapka, co spadne do vodovkami pomalované čtvrtky. Chlapec ukusuje zaujatě z koláče, automaticky otáčí hlavu doleva, odkud by se už mohl vynořit autobus. Každý zabraný do svých starostí. Čeho se asi týkají? Jaký je vůbec obyčejný život? Nezapomenout koupit chleba. Odvést děti k babičce. Večer si konečně pustit ten romantický film, na který přes týden nebyl čas...Jak mi chybí každodenní maličkosti. Konečně se ze zatáčky přiřítí linka 136. Nastupujeme. Sedám si vedle staré paní. Hezky se směje. Prohlíží si časopis. Lesklé stránky odrážejí světlo jako zrcadlo, stíním si oči. Střížkov. Sídliště Ďáblice. Trasu znám už nazpaměť. Uklidňuje mě. Vystupuji a mířím ke květinářství. Opřu se do dveří. Ty samé květiny a věnce. Rádio sotva šeptá. Umělohmotná orchidej a laciná plastová srdíčka. A taky živé petrklíče. Jak je mi to tu blízké. Jako návštěva u starých známých. Prodavačka mi podává svíčku za 11 korun. Sirky nechcete? Ne, děkuji, mám.

Vcházím na hřbitov, zvuky z ulice se postupně rozpouštějí. Klidný svět. Zemřelí odpočívají pod pokrývkou šedého listí. Nahé stromy. Voda z kohoutku neteče. V hlíně se protahuje žížala. Ptáci poletují z větve na větev a zpívají si. Zdalipak ví, kde si to postavili hnízdo? Zapaluji svíčku, plamínek se roztančí. Karafiát, co jsem minule přinesla, stále něžně kvete. Kdy jsem tu byla? Nedávno. Vůbec si nevzpomínám, co to bylo za den. Splývají mi do jednolitého obrazu. Nejraději bych se tu nechala zasadit do země jako trnový keř. Na jaře bych se ozdobila červenými kuličkami. Kořeny bych zapustila hluboko do půdy a nechala pavouky, aby mě potáhli sítěmi. Stala bych se součástí přírody a stačilo by mi jen tak být, na podzim usnout a v zimě přečkat mráz. Takový keř by nevnímal nic z toho, co teď nosím v sobě. Jak je vůbec lidská duše schopna takových citů? Rozevírají se ve mně jako poupata růží a rostou do obrovských rozměrů. Určitě nejsem sama, kdo v sobě nosí tolik žalu. Jak nás země může ještě unést? Cítím, jak z nás bolest prosakuje ven. Snad se proměňuje v ničivé tornádo, průtrž strhávající domy, povodeň, která zaplavuje stovky měst. Tak ohromná a silná je. Jak je vůbec možné to vydržet?

Chvíli jen tak tiše sedím. Myšlenky zkrotnou. Vrátily se tam, odkud jsou teď čím dál tím častěji odtrhávány. Nerozumím těm hlasům, které mě pobízejí: Musíš žít! Nežiji teď mnohem opravdověji než před tím? Také často slyším: Jdi dál! Copak ale není právě tohle způsob, jak se někdy někam posunout? Ikdyž to teď vypadá, že jsem spíš ustrnula na místě. Záleží na úhlu pohledu. Někdo nahlíží na život jako na trasu, cestu od jednoho bodu k druhému. Pokud narazí na překážku, chce ji zdolat. Na příjemném místě se zastaví. A tam, kde se mu nelíbí, odtamtud rychle odejde za lepším. Život ale může být také jako pole. Musíme se o něj starat. Jednou za čas ho zorat. Zamezíme tak růstu plevele. Půda se prokypří, živiny zespoda se dostanou napovrh. Jedině poté na něm může něco nového vyrůst.

Pomalu se zvedám. Smetávám z kolen poprašek hlíny. Tento týden byla Popeleční středa. Potkali jsme cizince s křížkem na čele a nejdříve nám to ani nedošlo. To už začíná půst? Přijdou Velikonoce? Někdy si přeji, aby byl tento rok už za mnou. Jsem ale jako zmrzlá květina, ani si nevšimnu, že čas kolem přece jen plyne. Svátky. Výročí. Den a noc. Opravdu se koloběh nezastavil. Jakmile ale zaslechnu, že má někdo plán na květen, zatrne mi. Já ani nevím, co budu dělat v příští hodině. Nechávám se unášet, jdu od jednoho k druhému. Nepromýšlím. Držím se jen těch nejzákladnějších věcí. Cítím se jak divoká zvěř. Na jednu stranu tak moc člověkem, na druhou spíše šelmou v poušti.

Ještě se chvíli toulám po hřbitově. Prohlížím si náhrobky. Čtu jména zemřelých. Hledám někoho, kdo také odešel nedávno. Jak se s tím asi vyrovná jeho rodina? Také tomu stále nemůže uvěřit? Zamířím směrem k bráně. Vánek mě hladí po tváři. Na obloze oranžová oblaka. Zlaté slunce. Někdy mám strach, že samo lituje, že den za dnem vychází a udržuje nás ve slepé naději na lepší zítřky. Ale třeba to s námi opravdu myslí dobře. Docela hřeje. Je krásně. Jak je to všechno smutné. 

Hana Pejřimovská

Mirek T.Slečno Hano,00:484.3.2016 0:48:09
Okradení o hroby,ženy,děti,příspěvky...V zemích dobrovolne bezprávných infantilních idiotu09:4019.2.2016 9:40:11
V.ČechOPRAVA04:1418.2.2016 4:14:02
V.ČechA. C. Clarke (autor fantas-magorické knihy04:1118.2.2016 4:11:11
matkaTo mi připomíná01:2318.2.2016 1:23:15
V.ČechBacha na reinkarnaci, občanko matko00:3718.2.2016 0:37:45
bosorkaJo, pane Hosmane,23:0617.2.2016 23:06:38
Zdeněk Hosmanútulek pro blázny16:2717.2.2016 16:27:17
Láďano jasně11:3817.2.2016 11:38:27
Láďatvrdá realita života11:3517.2.2016 11:35:47
EVAre. Nevkládám Vám...09:1617.2.2016 9:16:04
matkanejsem si jista,23:3916.2.2016 23:39:24
Láďaděkuji za reakci22:4116.2.2016 22:41:31
matkapoznámečka :22:0616.2.2016 22:06:25
Láďapro experta Čecha19:2816.2.2016 19:28:15
Láďanekonečný příběh15:5716.2.2016 15:57:32
Láďapokračování15:2916.2.2016 15:29:49
Láďavšechno je složitější15:0916.2.2016 15:09:19
matkaHodně štěstí přeji14:4916.2.2016 14:49:04
bezvýznamnýImprese14:4516.2.2016 14:45:59

Počet příspěvků: 55, poslední 4.3.2016 0:48:09 Zobrazuji posledních 20 příspěvků.

Hana Pejřimovská

Hana Pejřimovská

O tom, co vidím, cítím, vnímám.

Jsem snílek.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy