Nejtěžší úsek cesty

středa 3. únor 2016 12:11

Tohle je nejtěžší úsek cesty. Zákeřný v tom, že jsme si tuhle trasu nevybrali. Asi jsme museli někde špatně zabočit. Nechápu, jak jsme se mohli takhle ztratit? Jak jsme se vůbec mohli rozdělit? Přešli jsme spolu roklinami strachu, kde nám bylo smutno a hledali jsme lepší místa, kde spočinout. Zdolali jsme vysoká pohoří, kdy jsme pak vyčerpaní klesali únavou a byli z naší výpravy zoufalí. Tolikrát jsme se zlobili, že jsme špatně zahnuli a museli se vracet. Ale nikdy, opravdu nikdy nebyl terén náročný tak jako teď.

Učím se sama číst v mapách. Moc už jim nevěřím, spoustu věcí tam není zakreslených. Někdy si na jeden den naplánuji moc dlouhé části, které nejsem schopna ujít. Padá noc a já jsem sotva v polovině. Hledám pak kde přenocovat. Říkám si, co bys vybral za místo ty? Jak bys rozdělal oheň? Nejde mi to. Sirky se mi lámou v ruce. Oheň ne a ne se rozhořet. Často se pak prostě jen zabalím do spacáku a chci usnout. Ať si klidně umrznu. Slyším tě. Neustále mi něco říkáš. Dodáváš odvahu. Třeba i zlehčuješ situaci. V těch chvílích se na tebe rozkřičím. Víš co? Ty tu nejsi. Zemřel jsi! A ještě mi mluvíš do toho, jak teď mám žít? Neděláš si ze mě legraci? Posílám tě pryč. Mám pocit, že mi přeskočilo.

Potkávám lidi a ptám se jich, slyšíte, jak tam dole v údolí zpívá jelen noční píseň? Nerozumějí mi. Nic neslyší. Někdo třeba něco zaslechne, ale tvrdí mi, že to je volavka. Ne, je to jelen! Rozčiluji se. Raději jde pryč, nechce se o tom se mnou přít. Jednou byl někdo hodně vytrvalý. Říkal, že to není jelen, ale voda v údolí, která na večer komponuje smutné melodie. Šli jsme se tam podívat. "Vidíš tu vodu?" ukazoval mi pak. A já ho zase upozornila na jelena, který zrovna natahoval krk k měsíci. Bylo nám z toho oběma do pláče. Nevěděli jsme, co je vlastně pravda.

Hledám všechno, co by mi pomohlo to pochopit. Čtu v letokruzích stromů a snažím se z chuti borůvek zjistit, co se to děje. Kde to jsem? Co to je za zemi? Proč ji tak nepoznávám? Nic a nikdo mi to nedokáže vysvětlit. Potkávám poutníky, kteří nesou věci zemřelého přítele na kopec a chtějí je spálit. Ptám se, kde je nejlepší místo na postavení pomníku. Ukazují na protější skálu, kde hnízdí orel. Nedělá se mi z toho dobře. Vyptávám se, kudy mám jít dál. Pokrčí rameny. A tak bloudím. Ztrácím se. Motá se mi z toho hlava. Jeden den jsem schopna ujít hodně kilometrů. Nechápu, kde se ve mně bere ta síla? Ostatní mě obdivují. Říkají, jsi tak silná. Jsme moc rádi, že to zvládáš. A já si dokonce i zpívám. Usmívám se. Dělá mi to radost. Jak ta cesta vlastně docela hezky ubíhá!

A pak se ráno probudím sama na mýtině. V noci jsme si rozdělala velký oheň a pozorovala hvězdy. Teď z popela v ohništi cítím beznaděj. Nebe je šedivé. Bude pršet? Oblohu zahalují mraky. Pohlcuje mě velká tíseň a stesk. Ani neslyším, že vedle mě zpívají ptáci. Vím, že tam jsou, ale nemohu se na ně soustředit. Je mi z nich smutno. Louka je rozkvetlá, ale mně je i těch květů teskno. Slunce se mě snaží pohladit, ale já nemohu. Nemohu vstát a jít. Už ne. Prosedím takto dlouhé chvíle. Nepřítomně hledím do prázdna. Někdo kolem projde. S námahou se zeptám, kolik uběhlo času. Řekne něco nesrozumitelného, že snad čtvrt roku. Asi jsem se přeslechla. Vůbec tomu nevěřím. Sedím tady přece teprve jeden den!

Pak se odhodlám vstát. Dojde mi, že tu nemůžu zůstat na věky. Někdo by o mě mohl mít strach. Batoh je tak těžký. Podlamují se mi z toho nohy. Nejde z něj ale nic vyndat. Všechno musím nést s sebou. Kráčím pomalu. Pohled zarývám do země. S nikým se nedávám do řeči. Jdu neznámou krajinou a nesleduji kudy. Nezajímá mě to. Brodím se vysokým porostem. Škrábou mě trny. Teče mi krev a je mi to jedno. Zahlédnu před sebou sedět rorýse a v dálce uslyším hrom. Přichází bouře. Rozlije se tma. Jen tak stojím a čekám. Kousek ode mě spadne větev stromu. Není místa, kde se schovat. Proč jsem proboha trochu víc nesledovala, kudy jdu? Třeba jsem minula jeskyni, kde by se dalo přečkat. Ani zlobit se už ale nevydržím dlouho. Průtrž. Ostrý déšť mě bičuje do obličeje. Vítr mě strhává na zem. Zkusím se modlit. Pak to vzdám. Brečím. Slzy se mísí s lijavcem, v puse cítím hlínu. Několikrát se pokusím zvednout. Veškerou poslední energii dám do útěku. Sama nevím kam. Stromy mi podrážejí nohy svými kořeny. Znovu padám. Opět se drápu nahoru, ale bahno pode mnou klouže. Chytím se nejbližší větve, přitáhnu se blíž, už už jsem nahoře a náhle větev praskne a odhodí mě pryč. Kácím se k zemi. Ať si to dopadne, jak chce. Svaly na rukou jsou už úplně povolené jako cáry hadru. Kolem mě se ozývají rány, jako když padají skály. S každou takovou mnou projede vlna strachu. Jako ostrým nožem mnou prořezávají blesky ničící černou oblohu. Jen tak ležím a nechávám, ať mě ta pohroma zničí. Zavírám oči. Nic už nevnímám.

A pak se těžké kapky začnou měnit v menší. Skoro mě hladí po rukách. Větru došel dech a už jen jemně fouká. Vedle mě zakváká ropucha. Rozhlédnu se. Okolí je k nepoznání klidné. Snad to byl všechno sen? S obtížemi se zvedám na všechny čtyři. Oblečení mám na sobě přilepené jako hladová klíšťata. Soukám se z něho a rozvěsím ho kolem. Vím, že bude trvat věčnost, než uschne. Slunce nesvítí a možná ani dlouho svítit nebude. Klepu se. Jsem plná ran. Jen tak se posadím na mokrou trávu a dívám se do krajiny. Mám chuť už tu navždy zůstat a nikam nepokračovat.

  

Hana Pejřimovská

Hana PejřimovskáDěkuji moc za vše18:175.2.2016 18:17:05
Likvidovaní nenormálním nepřítelem rozumOdborníky cenzurují.Likvidují vědecké a pravdivé názory.09:445.2.2016 9:44:14
Likvidovaní nenormálním nepřítelem rozumPravdu cenzurují.Likvidují vědecké a pravdivé názory.03:525.2.2016 3:52:27
bosorkaJo, je to náročné,17:404.2.2016 17:40:23
Likvidovaní nenormálním nepřítelem rozumPravda se cenzurovaná.Bohužel, nemám možnost se vyjádřit.16:354.2.2016 16:35:39
matka....zapomínat se nemá....14:064.2.2016 14:06:08
Josef-Robinčtu to již po několikáté ,11:274.2.2016 11:27:12
matkaKdysi mi trochu pomohl článek13:083.2.2016 13:08:23

Počet příspěvků: 10, poslední 5.2.2016 18:17:05 Zobrazuji posledních 10 příspěvků.

Hana Pejřimovská

Hana Pejřimovská

O tom, co vidím, cítím, vnímám.

Jsem snílek.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy