Sněhová vločka

úterý 30. prosinec 2014 22:37

H.P.

Už seshora si mě prohlížela. Poletovala pomalu a sledovala moje kroky. Když se mi pak usadila na rukávu, chtěla mi něco říct. Dřív než se k tomu dostala, roztála. Stala se kapkou vody a stekla po kabátu na chodník. 

Taky bych se chtěla na svět dívat seshora jako sněhová vločka. Poletovat nad hlavami a pozorovat naše kroky. Někdy si myslím, že jednání lidí se promítá do světa jako počínání obrovského brouka. Výsledky toho, co dělá cukrářka, bankéř, soused, to všechno jakoby zapadalo do mohutného stroje, který se nepřestává točit a letět vesmírem. Takto ale vnímám jen ty viditelné věci. Služby, produkty, nabídku. Když jsem si šla před svátky koupit chleba a dlouho jsem se u pultu rozmýšlela co ještě, prodavačka mě pobídla: "Vemte si to všechno, ať už můžu jít domů." Ta věta mi utkvěla v hlavě. V tu chvíli jsem měla sto chutí vykoupit celý krám, abych mohla vysvobodit prodavačku z vězení z těsta a máku. Většinou není čas zjišťovat osudy lidí, se kterými se denně setkáváme při nejběžnějších, ale vlastně tak odcizených úkonech. Co asi prodavačka doma dělá, má rodinu? A jaké má ráda jídlo? Jsem tak zvědavá. Taky občas při cestě tramvají nakoukávám do komůrky, kde sedí řidič. Mívám totiž pocit, že tam snad ani není. Tramvaj už je na svých cestách tak zběhlá, že ani nepotřebuje, aby ji někdo řídil. Mnohem víc si uvědomuji činnost podlouhlých vozů, než řidiče. Když nic dlouho nejede, stěžujeme si na tramvaj, ne na toho, kdo ji řídí. Jakoby tam vlastně ani nikdo nebyl potřeba. Ale dosud tam řidič ještě bývá. A tak si říkám, jak se asi má? Baví ho to? Kdy mu skončí směna? Kam pak půjde?

Kéž bych jako vločka mohla sledovat trasy lidí! Asi bych si brzo všimla, že za každým člověkem se skrývá příběh hodný knihy. Každý je takovým malým románem, míjíme se na ulici, občas do sebe narazíme a vpleteme se vzájemně do řádků. V kolika knihách jsem už vystoupila? V jakých dílech mám vedlejší roli?

Kdybych byla vločka, viděla bych i sama sebe z ohromné dálky a výšky. Všimla bych si, jak jsem v tom davu malinká. Tečka pohybující se v ulicích Prahy. Malý organismus, který sám sebe vnímá jako střed vesmíru. Vše posuzuje ze své pozice, z tohoto místa, na kterém zrovna stojí, okolní svět hodnotí a poměřuje podle vlastních skromných zkušeností. Jak důležitá si v tomto chumlu připadám. A přitom taková skrvnka, podobná všem ostatním. Vítr by mě kolébal, slétávala bych níž a níž. Sledovala bych své vlastní kroky, stopy ve sněhu, které za sebou zanechávám. Mířila bych dolů, už se vidím docela zřetelně. Modrý kabát, šedá čepice. Vánek mě popohání, přistávám na rukáv. Dřív než mi dojde, jak velký je svět a jak malá jsem já, jako vločka roztávám. Stékám pryč a s tím i toto zamyšlení.

 

 

Hana Pejřimovská

Poslední články autora

Vašek VašákVaše zamyšlení, Hano,13:091.1.2015 13:09:54
Mirek T.Milá Fany,12:4631.12.2014 12:46:21
FanyMoc pěkné09:0831.12.2014 9:08:58
Marek TrizuljakKrásný text08:3631.12.2014 8:36:26
Mirek T.Slečno Hani, díky za váš článek,00:2831.12.2014 0:28:17

Počet příspěvků: 7, poslední 1.1.2015 23:29:49 Zobrazuji posledních 7 příspěvků.

Hana Pejřimovská

Hana Pejřimovská

O tom, co vidím, cítím, vnímám.

Jsem snílek.

REPUTACE AUTORA:
10,58

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy