Jako když lžičkou ochutnáte mascarpone

středa 19. únor 2014 22:04

Vůně smetanové kávy, teplo, světle zelený svetr, který nekouše...

Tramvaj se odrazila od ostrůvku a vyplula korytem řeky vpřed. Oknem pozoruji stromy objímající čtenáře novin, větvemi jim šustí před očima, už dávno odpustily. Oni si však přišli číst. Mech na sedačce mě zahřívá. Taky tě tak hřeje? Vagónem se kolébá dřevokaz, kontroluje lístky. A jéje. Ten můj mě kousnul do prstu a vyskočil ven. Rozloučíme se? Vidím ho, jak ve vodě změnil barvu a odplouvá pryč. Z oken ve Vodičkové ulici se spouštějí liány, papoušci doručují v zobáku poštovní zásilky. Kdesi zavřeštěl orangutan. Zapisuji si noty. Pán přede mnou. Klobouk porostlý kůrou, za ušima stéblo obilí. Možná sympaťák. V tu vyskočí. Prudce na mě rozhrne závěsy kabátu. Jsem zvědavá. Hluboká propast v zemi, les, prales, pra pra les. Bude jako ty? Temné ozvěny kutálející se ze svahů, houkání sovy, vlhká půda. Podívám se mu do očí. Má veliký obličej, plášť stále rozevřený, kývá hlavou. Už už se zvedám. V tu do mě drkne vedlejší sedadlo: "Nevěřte mu ani bujón, je to ele pese mum. Nevěřte mu ani bu a ani jón." To mě odradí. Zavrtím tedy hlavou. Uražen, opona se zatahuje, konec představení.

Voršilská se smršťuje. Dýchá, kýchá, vzlyká. A chrápe. Musím si zacpat uši. Cosi po mně chňapne. Lupič omítka. Už mě má. Přitiskne mě ke zdi a dá se do vydírání. "Takže, vy tady, jak by, co takhle cibule? Ne že? Kde že? Honem!" Zvládnu se ho sama zbavit? Vždyť je to slaboch! U cihel nemá zastání. Vážně ne. Ale až sežene kumpány mezi okapy, to se máme na co těšit...Brzy mě nechá. Ale kde je ta vůně?

Na scéně vypukl turnaj v kulečníku. Čekám. Neustále tě slyším přicházet. Odpočítávám rytmus tvých kroků. Na střeše Národního divadla fandí odsloužilé šachové figurky. Střelci obklíčili královnu, chtějí její pletený svetr. Může se smíchem zbláznit. Ona i ten zelený. Zastavuji se před melounem. Sázím lžičku mascarpone. Opravdu. Hra nás vezme, převlékne, vyfotí, pak odrbáni padneme tváří na chodník.

Kolik slov je potřeba k vyjádření velmi silné touhy po nakreslení Atlantského oceánu na výlohu antikvariátu? No kolik? Proč je společnost doprovázející popelnici vždy tak veselá z jejího prázdna? Je to ctnostné? Jak eticky vytáhnout špunt, když chybí řetízek? Kdo sedí na tomhle pařezu, když já nikoho nevidím? Je lepší nevědět to, co umím? 

"Žbluňk", odpovídá mi fontána na Uhelném trhu. Vědma, rozuzlení. Stulím se k prasklině ve zdi více či méně znepokojena. Zapraská. Pomalu mě vtáhne. Zpátky do pokoje.

Hana Pejřimovská

Jirka B.Abychom mohli číst a dělat Vám radost,13:1322.2.2014 13:13:21
Hana PejřimovskáDěkuju!12:2122.2.2014 12:21:24
Naďa DéLehce provokativní...19:0121.2.2014 19:01:56
Jirka B.Je to dobré a líbí se mi to.17:5620.2.2014 17:56:10
Marek TrizuljakTohle mi hodně připomnělo13:5820.2.2014 13:58:30

Počet příspěvků: 5, poslední 22.2.2014 13:13:21 Zobrazuji posledních 5 příspěvků.

Hana Pejřimovská

Hana Pejřimovská

O tom, co vidím, cítím, vnímám.

Jsem snílek.

REPUTACE AUTORA:
6,55

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy