Deník zamilovaného cypřiše

čtvrtek 6. únor 2014 14:46

Rozhodl jsem se, že si začnu psát deník. Můj život se za posledních 20 let vůbec nezměnil. Chodím do práce a z práce, tu a tam zajdeme s kamarády na langustí závody. Jsem z té jednotvárnosti již unaven. Cítím, jako by se vše kolem mě převracelo jako sousto mdlé chuti v tlamě velryby. Všední činnosti ztrácejí smysl a už mě nenaplňují tak jako dříve. Jako když ždímáte suchý ručník a čekáte, že z něj poteče voda. 

Náhle se slovo, které jsem vyslovil, proměnilo v barvu lístku na stromě. Byl jsem tím zaskočen. Opravdu se mohou dít i takové věci? Proč jsem si toho dříve nevšiml? Pravidelně jsem během přestávek na oběd začal přemýšlet o svém životě a na ubrousky sepisoval jednotlivé návrhy na změnu. Dospěl jsem k zásadnímu rozhodnutí. Nasadím svůj cypřišový klobouček a vykutálím se do společnosti. Chci si najít ženu! 

28. datlovníku

Táhla za sebou tělo jako hadr, trousila několik klubek součástek, kůstek, šroubků a tyrkysových krystalů a vůbec se za cinkotem neotáčela. Líbila se mi ta její nenucenost s jakou se brodila ulicí zahleděná do vlastního světa. Místo hlavy měla akvárium plné neonových rybiček. Jistě jí tam plavou takové myšlenky, které by mě samotného ani nenapadly. Toužil jsem ji poznat. Hned jsem věděl, že je to ona, které přivede do mého obyčejného světa barvy a světlo. Zeptal jsem se jí, kam jde. Řekla, že tam, kde všechny ty citrónové koláčky ztratí smysl. Zapálil jsem si doutník. „Zvuky mě roztočily jako tornádo, lavina hudby mi podlomila kolena, plavala jsem v oceánu rytmu,“ řekla pomalu. Vypadala unaveně, jistě po nějakém večírku. Jak dlouho jsem já nebyl někde tancovat? „Kdysi dávno stačilo jedno malé kávové zrnko a byli jsme udivení,“ snažil jsem se jí ukázat, že na ní mám. „Ale vždy je třeba před důležitým rozhodnutím konzultovat s chobotnicí!“ odsekla netrpělivě. Dost se mi líbila. Přimhouřil jsem oči. V jejích kovových prstech se třpytilo něco lesklého. „Všehomír mechový,“ všimla si mého pohledu. Dlouze jsem přikývl. Vypadá to, že bychom si mohli rozumět. Než jsem však stihl cokoli říct, otočila se a byla pryč.

29. datlovníku

Pořád na ni myslím. Musím ji znovu potkat! Jak toho docílit? Kde ji najít? Vydal jsem se na dlouhou procházku městem. Sám se musím usmívat nad tím, co to vlastně dělám. Dřív by mě něco takového ani nenapadlo, jen bych šel do práce a zas z práce a tak pořád dokola. Stačilo jedno kratičké setkání s někým naprosto odlišným a už se potloukám po okolí a jsem netrpělivý jako sběratel známek hledající filatelistické potřeby. Začíná se mi to zamlouvat. Představuji si, jak bych ji vzal tancovat, roztočil ji po parketu a vynesl do vzduchu. Nutí mě to k veselému poskoku. Jak tak ale bloudím sem a tam, zjišťuji, že jsem zcela bezradný. Třeba ani nebyla odsud. Možná odjela vlakem někam daleko. Kde ji najít? Kam jít? A co když to byl jen přelud v mé unavené hlavě toužící po dobrodružství? Začalo se smrákat, se svěšenými rameny jsem se vracel domů. Byl jsem to ale pošetilec a naivka! Náhle se však na zemi něco zalesklo. Tyrkysový kamínek. A támhle ozubené kolečko! Oči se mi rozzářily. Jako detektiv jsem pátral po dalších a dalších součástkách, až mě tato cestička dovedla k obrovské skládce za městem. Zvedl jsem oči vzhůru. Vysoko na kopci v rezavé vaně seděla ona, potichu zpívala a hrála při tom paličkou na cedník. Když mě zpozorovala, ztichla. Nejistě jsem zamával. Kývla hlavou. Vydal jsem se k ní přes kopu děravých hrnců, plechovek od fazolí, alejí rozbitých počítačů a prastarých praček, odhozených zrcátek a velice agresivních drtičů česneku.

Zeptal jsem se jí, zda neruším. Podívala se na mě jako na blázna. Beze slova se stáhla do kouta oprýskané vany a uvolnila mi místo. Zašátrala rukou vedle v umyvadle a nabídla mi prošlou sušenku z burákového másla. Jak dlouho jsem nejedl něco prošlého? Cítil jsem se jako rebel. S neskrývavou radostí jsem poděkoval, ona nechápavě zavrtěla hlavou, jako že jsem asi vážně cvok. Dala se znovu do uvolněného zpěvu. Nebe se posypalo hvězdami jako koláč rozinkami. Poslouchal jsem ji a k tomu tiché oddychování spících spotřebičů a cítil jsem se doopravdy blaženě.

30. datlovníku

Pozval jsem ji k sobě na návštěvu. Přišla oblečená do toho nejlepšího drátěného plotu, náušničky z kolejnic. Měla výbornou náladu, moc ji to slušelo. Zářila vtipem a elegancí, tančila po mém bytě s grandiózní lehkostí. Se zájmem si prohlížela knihovnu, zvědavě brala do ruky sošky a těžítka, chválila můj vkus. Přiblížil jsem se k ní, políbil ji. Rybičky všechny zčervenaly, položil jsem ji na stůl. Dala mi ochutnat žlutých chryzantém kvetoucích z jejích ramenou vonících po motorovém oleji.

31. datlovníku

Vzal jsem ji na večeři na dno řeky mezi dva oblé kameny. Vyprávěla mi o své budoucnosti. Kde všude bude, kolik bude mít dětí, kolik dá každý rok sýkorkám na charitu. Překvapovala mě její jistota, že vše bude takové, jaké si zamane. Vůbec nepochybovala o tom, že by něco nebylo podle jejích představ.

Ó milá! Kéž byste věděla, že se můžete i mýlit.

Řekla, že by se mnou chtěla chodit a žít a milovat se. Nezbývalo mi, než přiznat, že to samé chci i já. Dali jsme se dohromady.

32. datlovníku

Opravdu jsem se do ní zamiloval. V práci mě ruší déšť myšlenek na ni bubnující do mé soustředěnosti, skoro ani nemohu pracovat, když včas neroztáhnu deštník. Celého mě pobláznila. Chci ji dopřát jen to nejlepší. Když si vzpomenu, jak živořila v rezavé vaně na skládce, je mi úzko. U mě má čistou koupelnu, bohaté večeře, knihy, čas a prostor na vzdělávání...Snad je se mnou šťastná. Udělám pro ni cokoli!

33. datlovníku

Vyrazili jsme si na výstavu mého kamaráda Brontyho. K vidění byly jeho vlastnoručně vypěstované odrůdy rašeliníku. Opravdu obdivuhodné kousky! Některé si dokonce umí samy uplést šálu! Z Brontyho je teď slavný umělec. Psaly o něm už tři místní plátky. Před návštěvníky a novináři vypadal šťastně, když jsme se však dali v soukromí do řeči, svěřil se mi, že ho opustila žena. Nemohla prý ztrpět ta rozrůstající se rašeliniště u něj v bytě. Byl skleslý. Nemohl si však pomoct, představa, že by se svých jezírek vzdal, byla nesnesitelná. Nechci, aby se něco takového stalo i nám. Raději si nebudu brát práci na víkend domů.

Všem jsem představil svou novou přítelkyni. Zdá se, že se mým přátelům líbí. Bronty mě poplácal po ramenou. „Je to vážně kus!“ špitl mi šibalsky.

35. datlovníku

S nikým jsem si ještě tak dobře nerozuměl jako s ní! Dokážeme si celé hodiny povídat, kouřit doutníky a chroupat krevetky v cukrkandlu. Vypráví mi o svém dětství a svých snech, hřejivě se usmívá, prsty zapletené v mém cypřišovém kožichu, líbá mě na tvář a šeptá něžná slůvka: „Ty můj vrabčáčku, olivko naložená v medu, jsi celou mou hvězdnou oblohou, já jsem mléčná dráha a ty vesmírný obláček, patříme k sobě, navždy!

38. datlovníku

Koupil jsem ji kapradinové prádlo. Vyprskla smíchy a smála se v kuse dva dny. Cítil jsem se trapně.

40. datlovníku

Začala to s tím učením brát nějak vážně. Nosí po kapsách ocelové slovníky a každé slovo překládá do železářštiny. Jsem sice rád, že se učí něčemu novému, ale zrovna železářština! Ta humpolácká, těžkopádná řeč! Opravdu mi tím trápí můj křehký sluch. Několikrát jsem jí to řekl, ona mi jen odsekla, že se chce přece vzdělávat, to ji v tom nepodpořím? To chci mít hloupou ženu? Většího tyrana neviděla. Všechny ty hlásky jsou ale tak hlučné a odpudivě třaskavé! U candáta, mohla by být trochu tolerantnější!

48. datlovníku

Mám toho dost! Kde je ten její vřelý úsměv, který ke mně tak láskyplně vysílala? Kde je vděk za to, co pro ni dělám, kam ji všude zvu? Koupím jí vše, po čem touží, ale jí to nestačí, chce víc a víc! A co ty její nálady? Běhá po bytě, rozhazuje věci, nadává. Už se nevznáší jako víla s mihotavou vzdušností, ale dupe kolem mě, až se celý pokoj otřásá, odlétávají z ní jiskry zlosti, a přitom se ani nic neděje! Změnila se. Dřív by nad vším mávla ručkou a stulila by se se smíchem ke mně do náručí. Teď je z každé maličkosti pomalu důvod k rozchodu!

52. datlovníku

Už to dál nejde. Jsem zničený. Řekl bych, že už mě nemá ráda. Mezi námi je napětí a zloba, když s ní chci mluvit, mračí se a odsekává, vůbec se nesnaží mi porozumět. Nikdy nemá čas mě vyslechout, všichni ostatní jsou pro ni důležitější než já. Lépe nám bude, když budeme každý sami.

1. fíkovník

Bydlím teď u Brontyho. Jsme jak dva staří mládenci, jíme z krabičky houbové nudle a koukáme se na langustí závody. Není nám moc do smíchu. Bronty občas přitáhne domů obří kaleidoskop. To nás oba rozveselí. Včera jsem se však nechal unést, blaženě si poskočil a zahučel do bublajícího rašeliniště. Dobrá nálada byla ta tam.

3. fíkovníku

Potkal jsem ji. Nesla se na půlmetrových podpatcích ulicí, kroutila se při tom jako silnice v horách. Stroze jsem ji pozdravil. Zamrkala, shédla dolů a lhostejně mi zamávala. Celý den mám zkažený.

5. fíkovníku

Proklínám ji! Určitě si teď užívá s nějakým milencem v hoblinkové koupely. Proč na ní ještě vůbec myslím, když už spolu nejsme? To mě teď bude trápit i v mých představách? Nikdy se jí nezbavím? Neměli jsme se vůbec potkat!

6. fíkovníku

Stavil jsem se u Brontyho. Přinesl kaleidoskop, ale vůbec mě tím nerozveselil. Ptal se, jak mi je, tak říkám, že jsem velmi smutný. Povzdechl jsem si tak, až jsem se propadl do pěnového křesla a musel mě odtamtud lovit vercajkem. Dali jsme si kávu na parapetu a já si mu postěžoval, že na ni pořád myslím a že mě to vždy přivede k velkému rozčilení a skleslosti. Odpověděl, že i on často myslí na svou ženu, ale že by se prostě nedokázal vzdát svých rašelinišť, proto si nepřipouští, že by se ještě někdy dali dohromady. „Ty by ses dokázal kvůli ní něčeho vzdát?“ zeptal se mě. „Ale jistě! Vždyť jsem i nabízel, že přestanu nosit ty upovídané bačkory, které nám tolik skákaly do řeči. To ona nechtěla v ničem ustoupit. Měla své návyky a naprosto ignorovala ty mé!“

Měli byste si o tom promluvit,“ řekl vážně a uskrl si kávy z fialového hrníčku.

9. fíkovníku

Je mi líto, že nám to nevyšlo,“ prohlásila. Nohu přes nohu a v ruce cigaretu. Ta její arogance mě vážně napěnila. „Byla by jsi schopná se kvůli mně něčeho vzdát?“ vyjel jsem na ni. „Proč bych to dělala?“ odfrkla a nasadila připitomělý výraz nechápavé holčičky. „U candáta, jsi tak sobecká! Vše bylo vždy po tvém, nikdy jsi mi v ničem nevyšla vstříc. Proto nám to nevyšlo!“ Zamrkala: „Já že byla ta špatná?“

„Tak mi řekni, proč si nosila ty slovníky, když jsem tě žádal, ať si překládáš v soukromí, že je mi z toho úzko? A proč si nikdy nevymyslela nějakou zábavu, to já musel mít vždy připravený plán, kam tě vezmu. Ty sis jenom užívala! Když už tě to přestalo bavit, pořád jsi nadávala. Jsi pěkně namyšlená!“

Já? Jak se opovažuješ? No teda!“ Popadla své cigarety a s brekem zmizela.

Mrzelo mě to.

9. fíkovníku téhož večera

Zřejmě jsem vážně nesnesitelný, proto se mnou nechtěla být. Nejsem pro ni dost dobrý. Zkazil jsem to.

13. fíkovníku

Nemohu uvěřit svým očím! Zazvonila u mých dveří. Hlavu skloněnou, až se ji začala z akvária vylévat voda, musel jsem ji rychle chytit za ramena a říct ji, ať neblázní. „Měls pravdu,“ vzlykala. „Byla jsem nesnesitelná. Nikdy jsem si dostatečně nevážila toho, co pro mě děláš. Moc mě to mrzí.“ Posadil jsem ji ke stolu a postavil před ní medúzovou polévku. Usmála se: „Ty jsi prostě báječný! Slibuju, že se změním, že se budem mít dobře!“

Ani nemohu popsat, jak jsem byl rád.

14. fíkovníku

Když jsem přišel z práce, čekala na mě propečená oliheň s křupavou kůrčičkou, mé nejoblíbenější jídlo! Byl jsem štěstím bez sebe. Smála se a hopkala kolem mě po pokoji. Mám ji opravdu rád.

21. fíkovníku

Navštívili jsme Brontyho. Ukazoval ji svá jezírka, s lupou nadšeně přeskakoval z kamene na kámen a švitořivě vše popisoval. Byla udivená, pozorně ho poslouchala, s neskrývaným obdivem ho chválila a se zájmem se neustále na něco vyptávala. Bronty byl v sedmém nebi. Snad první žena, která dokázala ocenit jeho práci. Měl jsem z toho radost. Seděl jsem v křesle a blaženost se mi rozlévala po těle jako horká čokoláda. Kouřil jsem doutník, otočila se na mě a mrkla. Už je to zase ta krásná a energická, pozitivně jiskřivá bytost. S lehkostí a šarmem proplouvá kolem, okouzluje mě i Brontyho, směje se a lichotí. Raduje se z čaje, který ji Bronty uvařil, děkuje za každou maličkost. Pozorujeme kaleidoskopem jezírka, stěny porostlé zeleným kobercem, žabku skákajíci po stole, smějeme se tomu a máme se rádi. Barvy listů ze stromu v rohu se klidně pohupují, tu a tam se mi některý zamotá do kožichu a promění se ve slovo. Skládám z toho na stole báseň. Nasadí vážný výraz a se strojeným přízvukem ji hlasitě předčítá. S Brontym propukáme v smích. Náhle zašátrá v kapse, vytahuje všehomír, vkládá mi ho do dlaně. „Chci, aby byl tvůj.“

Je a bude nám blaze!“ zvolala vesele. A já už teď vím, že se nemýlí, že to doopravdy tak bude! 

Hana Pejřimovská

HonzaSoučasní politici15:297.2.2014 15:29:21

Počet příspěvků: 1, poslední 7.2.2014 15:29:21 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Hana Pejřimovská

Hana Pejřimovská

O tom, co vidím, cítím, vnímám.

Jsem snílek.

REPUTACE AUTORA:
9,90

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy