Tušení

úterý 7. prosinec 2010 18:42

Pan Vazilér měl výbornou intuici. Dokázal vycítit blížící se útok hrstkou hranolek od zuřivého prodavače ve fast foodu i připlouvající obláček štěstí v podobě překrásné ženy.

Jmenovala se Danimo. Představoval si jí jako ladnou vílu s dlouhými plavými vlasy a něžným pohledem. Od okamžiku co si přečetl její dopis, ve kterém prosila o jeho pomoc, se nemohl dočkat setkání. Po nocích snil o líbezné princezně, kterou vysvobodí ze spárů nenažraného muflona a odnese si ji k sobě do doupěte, kde mu jako křehoučká laňka bude děkovat za záchranu a upeče mu nejlepší borůvkový koláč.

V osudný den si připevnil do klopy květinu, učísl vlasy, zkontroloval vůni dechu a zazvonil na její dveře.

V momentě co se otevřely, proklel svůj šestý smysl a už nikdy mu nechtěl naslouchat. Stála před ním žena nadpřirozených rozměrů s růžovými natupírovanými vlasy směřujícími vysoko do nebes a s krátkou minisukní, která by přivedla do rozpaků nejednoho muže, ženu i slona afrického. Přehlédla Vazilérův vylekaný pohled a pozvala ho dál. Nesmělý host stál půl minuty v šoku na rohožce, 30 vteřin vrávoral na prahu a dalších půl tuctu sekund se potil na dřevěné podlaze v domě obří Danimo. Když se odvážil znovu na ní pohlédnout, měl pocit jako by vše co na sobě měla tiše volalo o pomoc. Zlaté řetízky se kroutily a vypadaly velmi nespokojené s krkem, na kterém jsou připnuty. Rtěnka se snažila utéct pryč z gigantických rtů, zářivá minisukně se na protest vysoukávala výš a výš...

Následoval Danimo do salónku, kde se usadil naproti ní do mohutného čalouněného křesla. Drobounkou služkou mu byl nabítnut čaj a on v údivu z dokonalého kontrastu mezi přítomnými ženami, zavrtěl hlavou, přestože čaj má nade všechno rád.

,,Tak sem o vás slyšela, že ste prej nejlepší intuicionář ve městě." přerušila najednou Danimo smršť Vazilérových evakuačních myšlenek.

,,No..ehm...ale no nepřehánějte." zakoktal se.

,,No pane Vazilér, potřebuju pomoc a je mi jedno co uděláte, ale hlavně něco udělejte." vznesla Danimo do éteru prosbu a v obličeji se jí zjevil smutek.

,, A čeho se to týká?" otázala se Vazilér.

,,Víte, potřebuju zjistit, čím to je, že odrazuju sovy." skoro zašeptala.

,,Ehm, sovy?"

,,Jo, sovy. "

,,Aha. Myslím, že už tomu začínám rozumět, ale stejně bych nepohrdl bližšími informacemi."

,,No víte, pane Vazilér, my sme tu s holkama často pořádaly večírky, který trvaly dlouho do rána a někdy až do dalšího večera a byly to vážně úžasný chvíle," nostalgicky se zahleděla oknem do zahrady plné bourců morušových,  ,,ale teď už to není ono. Přestaly ke mě lítat, občas se zastaví Lorinda na pár drobků, ale ani s ní to už není to co bývalo. Nechápu, co se děje. Potřebuju zjistit, co mám dělat abych je získala zpět. "

,,Hmm, to bude možná trochu oříšek. " zamyslel se Vazilér.

,,Jo oříšky, zvlášť ty lískové, ty měly holky tak rády." posteskla si Danimo.

,,Ale myslíte, že já jsem ten, kdo vám dokáže pomoct? V ptácích se zas tak nevyznám, moje andulka mi většinu času jen nadávala a pak mi s hrdostí potřísnila okno a odletěla, když jsem jí jednou zapomněl zavřít klec." snažil se z té podezřelé práce vykroutit.

,,Ale jste přece nejlepší intuicionář ve městě! Necítíte kolem mě něco podivného? Něco, co by mohlo mé soví přítelkyně odrazovat?" vykřikla Danimo a rozhodila své kolosální ruce.

,,No ehm...cítím jakousi nekompatibilnost..." začal ze sebe nejistě pan Vazilér soukat.

,,Mezi čím, mezi čím?" Danimo mu visela na rtech až to začalo pana Vaziléra prudce táhnout k zemi.

,,No mezi vámi a tím co na sobě nosíte." vyhrkl a vzápětí se mu ulevilo, že už je to venku.

,,Aha... je něco špatného na mých vlasech?" přeběhla k zrcadlu a pročísla si obrovitánskými prsty svou růžovou kštici.

,,No možná je ta barva může pohoršovat, kdo ví jaký mají sovy vkus."

,,Je pravda, že od té doby, co jsem se přebarvila ze zelené na růžovou, ke mě přestala lítat Goracie. A ta je nejvyšší velitelkou party, zřejmě přesvědčila i ostatní, aby mě přestaly navštěvovat. Ta mrcha!"

,,Vidíte, to je možná ten problém. Zkuste se oblékat více jako pták. "

,,Jako pták, řikáte jo. Jako pták." mumlala si Danimo a začala přecházet po místnosti.

,,Ale buďte opatrná abyste to nepřehnala, to by se jim taky nemuselo líbit." varoval ji Vazilér.

,,Dobře, zkusím to. Děkuju vám, tady máte odměnu a teď šup šup už běžte, jdu zavolat švadleně." vtiskla mu do ruky ruličku bankovek a jemně ho postrčila ze salonku ven až z toho upadl na dlaždičkový koberec.

Postavil se, oprášil si sako a co nejdůstojněji úprkem zmizel.

 

Uběhly dva týdny a o Danimo se mu nedostaly žádné zprávy. Naštěstí. Začalo se mu zdát o girlandách a mořských plžích, vílu nadobro utopil v černočerné studánce.

Jednoho pozdního večera seděl se svým šnekem u televize a poslouchal zprávy z vesmíru. Najednou mu někdo zaklepal na okno. Na chvíli zpozorněl, ale nepřikládal tomu žádný větší význam. A tak dál pokojně seděl v křesle a hladil šneka po ulitě. Klepání se ozvalo znovu, mnohem intenzivnější než dřív a než stačil přiběhnout k oknu, celé se vysypalo a s ním i Danimo přímo k jeho nohám.

,,Panebože co tu děláte? A proč jste nezazvonila?"

,,Nevěděla sem, že tu máte zvonek." omluvně řekla Danimo a vydrápala se na nohy.

,,No ano mám, právě proto aby mi lidi nemuseli rozbítej okna, když už se rozhodnou pro tudle formu vstupu do mého bytu. " řekl rozhořčeně, ale vzápětí spatřil cosi fantastického a vyvalil své jestřábí oči : ,,Vy máte křídla?"

,,No jo mám, právě sem se vám přilítla pochlubit. " řekla Danimo a radost z ní sršela na všechny strany.

Chtěl se zeptat, jak je možné, že křídla unesou tak enormní kus člověka, ale nakonec se mu podařilo nevhodnou otázku spolknout. Začal pronášet obdivná slova o skvělé konstrukci křídel a pomalu kolem Danimo kroužil a prohlížel si jí.

Změnila se, vypadá najednou nějak jinak, vířilo mu hlavou.

,,To víte, stačilo se přebarvit a změnit šatník a sovičky mě zas vzaly mezi sebe. A vyrobily mi křídla, no nejsou boží?"

,,Ano to zajisté jsou." řekl Vazilér nepřítomně a nemohl z okřídlené Danimo odtrhnout oči. Byla z ní bohyně. Úplná nymfa.

,,Chtěla jsem vám ještě jednou poděkovat a moc se omlouvám za to okno. Ale teď už budu muset letět, holky na mě čekaj. " uchichtla se.

,, Ano, no ano leťte, okno neřešte, je to jen skleněný rám...tak tedy nashledanou..a nevzala byste mě sebou?" omámeně vyhrkl.

Danimo se usmála, elegantním chmatem si posadila Vaziléra na záda a vzlétla do noci. Vazilér se pevně držel její šíje. Byl uchvácen svistem jejích křídel a naprosto fascinován tím nebojácným letem.

 

 

Hana Pejřimovská

Hankajejej14:448.12.2010 14:44:59
JAPKarmu jsem kliknul už včera.14:248.12.2010 14:24:03

Počet příspěvků: 2, poslední 8.12.2010 14:44:59 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.

Hana Pejřimovská

Hana Pejřimovská

O tom, co vidím, cítím, vnímám.

Jsem snílek.

REPUTACE AUTORA:
7,66

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy